1.
Seznámení
Procházela jsem se po ulicích mého nového bydliště. Rodiče se rozvedli a já zůstala u mámy. Přestěhovali jsme se někam do zapadlého města plného důchodců. Ne tohle mamka opravdu nevymyslela. Tohle má být místo pro dospívající dívku? Přijdu si jako ve středověku. Jako takové ty dcery králů, které museli sedět doma vyšívat a číst v knížkách. Jen tak jsem přemýšlela, když jsem uslyšela chichotající partu dívek. "Ten byla táák sladkej" říkala ta jedna. "Já z něho snad umřu" chcichotala se druhá. Nechtělo se mi jít kolem nich tak jsem zahla do uličky. Po chvíli jsem už žádné chichotání neslyšela. Neslyšela jsem vůbec nic. Tahle ulička se mi vůbec nelíbila. Bylo to tu tak tmavé a tiché. Došla jsem na konec. Slepá ulička no super.
Stál tu nějáký starý opuštěný dům. Stromy tu byly tak tiché. Ani jeden lísteček se nepohnul. Najednou mi bylo líto, že jsem raději nešla kolem těch chichotajících dívek. Nic se tu nehýbalo.... A nebo snad..? Na větvi jednoho stromu jsem uviděla malé zrzavé kotě. Dívalo se na mě svýma jantarovýma očima. Jako by mě probodávalo pohledem. A pak se stalo něco co bych opravdu nečekala. To malé zrzavé kotě se chystalo ke skoku. Odrazilo se svýma krásnýma tlapkama a už padalo... To kotě se začlo zvětšovat.. Narůstali mu vlasy.. Tlapky se měnili v končetiny..To malé kotě již nebylo zrzavé kot´átko s jantarovýma očima, ale dívka.
Dívka ve věku asi tak jako já s blond´atými vlasy v letních šortkách a tílečku. Zůstala stát na místě kde mělo dopadnout zrzavé kotě. Stále mě probodávala pohledem. Zešíla jsem snad? napadlo mě. To přece není možné... "Přicházíš v míru Katy?" ozvalo se za mnou. Co to... Stál za mnou nějáký chlapec. Měl tmavé vlasy a byl vysoký. Měl jantarové oči stejně jako ta dívka. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Dívka se rozeběhla mím směrem. Běžela takovým ladným rychlým pohybem. Vypadala u toho tak něják no jako kočka. Ted´ jsem byla vážně v šoku.
Bála jsem se jich. "Neboj mi ti nic neuděláme" zasmála se dětským smíchem ta dívka. "Vážně. Neboj" snažil se mě uklidnit ten chlapec. "Nesmíš nikomu říct to co jsi viděla, jasný?" zvážněla dívka. Polkla jsem a přikývla. "Pojd´ dovnitř a my ti něják zkusíme vysvětlil to co jsi viděla" pozval mě ten chlapec. Takže oni bydlí v tomhle opuštěném domě...? Nechápala jsem, ale nechala jsem se zavést do domu...Páni vevnitř to vypadalo nádherně. Už jsem si vůbec nepřišla jako v hororu, ale spíš jako v pohádce. Nacházela jsem se ve velkém domě. Vstoupili jsme do haly a už ta vypadala nádherně. Krásně vymalovaná světlými barvami a stojan na dešníky z drahého dřeva.
Dívka mě držela za ruku a vedla někam. Řekla bych, že to bude obývací pokoj. Velká plazmová televize, drahá pohovka a nábytek a plovoucí podlaha, ve které jsem se viděla jako v zrcadle. Vymalováno to tu bylo kávovou barvou. A ten tmavý nábytek se k tomu nádherně hodil. "Posad´ se" usmála se na mě dívka. Sedla jsem si na semišovou pohovku a dívka vedle mě. Chlapec rozdělal ohen v krbu a sedl si do křesla naproti nám. Čekala jsem co se bude dít dál. "Jmenuji se Sam a tohle" ukázal na dívku "je Messi". "Ale všichni mi říkají Missí" řekla a zase se zasmála tím dětským smíchem. Oba dva mi přišli jako z pohádky. Jantarové oči, nejhezčí vlasy co jsem kdy viděla, tak normální a při tom tak cizí.
"Asi si myslíš, že jsme nějácí šílenci, mimozemšt´ani a nebo, že ti máš nějáký vyfantazírovaný sen." říkal ten kluk. "Ani jedno z toho si nemyslí. Myslí si, že jsme pohádkové bytosti." řekla dívka a znovu se začla smát. "Jak to víš?" poprvé jsem promluvila a s tím asi nikdo nepočítal. Oba se napnuli a zbystřeli. "Myslíš, že je to ona?" ptala se dívka. "Nevím její hlas mi nepřijde stejný" obezřetně mě pozoroval chlapec. "Kdo ona?! O čem to tu sakra mluvíte? Jak to, že mi můžeš číst myšlenky?!" otočila jsem se na dívku. "No něco v sobě rozhodně má" říkal ten chlapec. "Jo. Něco.." říkala dívka. "Haloo jsem tady! Chci vysvětlení!" vůbec nevím co to do mě vjelo. Prostě jsem chtěla vědet co jsou zač a co chtějí po mě. "Oooo tak ty bys chtěla vysvětlení? Jak sladké" začla se smát dívka. Tak tohle se mi opravdu začínalo nelíbit. "Ale no tak Missí! Je to host! Co pak ti dobré chování nic neříká?!" rozčílil se chlapec. "No jo bratříčku" řekla Missí. Takže jsou to sourozenci. Ten pohled co po mě Missí vrhala se mi vůbec nelíbil.. Začínala jsem se znovu bát.. Já jsem dveřím nejblíž..
Missí ted´ stojí u krbu a Sam seděl v křesle.. Odhodla jsem se a rozeběhla se co nejrychleji jsem dokázala.. Už už jsem sahala po klice, když mě někdo chytil v pase. "Ještě nikam nejdeš" říkal Sam. "Pust´ mě!" křičela jsem na něho. Odtáhl mě zpátky na pohovku. "Ani se nehni" řekl. "A proč by jsem tě jako měla poslouchat?! Nechci tu být! Vůbec nevim proč jsem se sem nechala zavést!" byla jsem rozčílená a řvala až se mi v očích objevily slzy. Nebrečela jsem proto, že bych se bála, ale protože jsem byla vzteklá. "Proč jses sem nechala zavést? Já ti povím proč Osud to chtěl.
Přestala jsem brečet a podívala se na něho jakoby byl z jiné planety a zeptala se: "Osud?" "Ano Osud ." Z horního patra domu se ozval výkřik. Dívčí výkřik, že by Missi? Sam se okamžitě vyřítil na horu za ní. Ted´ jsem měla šanci utéct, ale nechtělo se mi. Najednou jsem chtěla všechno vysvětlil. Rozhodla jsem se, že počkám dokovad´ nesejdou a pak.. "Našel jsem ji" ozval se za mnou klučičí hlas. Na Sama to nevypadalo. Otočila jsem se a spatřila chlapce. Byl starší než já a měl na sobě tmavé oblečení. Jeho vlasy byly černé a třpytila se v nich duha. A jeho oči.. Jeho oči byly černé jako uhel. Připomínal mi havrana.
"Tak se konečně setkáváme Katy" a začal se smát divokým smíchem. "Odkud mě znáš?" vyštěkla jsem na něho. Bála jsem se ho. "Odkovad´ tě znám? Máš být nejhezčí dívka z celého tvého rodu.. Máš mít tu největší moc.. Můžeš ovládat cokoliv.. Řekněme, že těznám ze staré legendy." usmíval se pro sebe ten havraní chlapec. Z legendy? Největší moc a nejkrásnější? O čem nebo spíš o kom tu ten kluk mluví?! O mě?! Vždyt´ já žádnou moc nemám a nejkrásnější taky nejsem! Dívala jsem se na toho chlapce a ten se jen usmíval a usmíval.. "Tak co Katy? Je jen na tobě ke komu se přidáš?" ozvalo se vedle mě. Podvívala jsem se kdo to mluví. Byl to chlapec stejný jako ten co se na mě stále usmíval akorát vyšší. "K těmhle?" pokračoval a ukázal na Missi a Sama.
Vypadali jako dvě malé kot´ata, na které se žene nějáký dravec. "A nebo k nám?" usmál se na mě. Věděla jsem jen jedno. Musím ochránit dobro. A jako dobro vypadali Katy a Sam. Postavala jsem se před svázané sourozence a řekla: "K Vám nikdy". "Jak myslíš holčičko" řekl ten starší a vyslal na mě nějáké kouzlo. Nevím jak a ani proč, ale začala jsem hořet. Vzplála jsem a přitom jsem se cítila tak jako ještě nikdy. "Dělej dělej! Vážně musíme vypadnout!" řval ten mladší chlapec a pak zmizeli. Už ze mě neplál ohen a jen jsem upadla na zem a usnula
Seznámení
Procházela jsem se po ulicích mého nového bydliště. Rodiče se rozvedli a já zůstala u mámy. Přestěhovali jsme se někam do zapadlého města plného důchodců. Ne tohle mamka opravdu nevymyslela. Tohle má být místo pro dospívající dívku? Přijdu si jako ve středověku. Jako takové ty dcery králů, které museli sedět doma vyšívat a číst v knížkách. Jen tak jsem přemýšlela, když jsem uslyšela chichotající partu dívek. "Ten byla táák sladkej" říkala ta jedna. "Já z něho snad umřu" chcichotala se druhá. Nechtělo se mi jít kolem nich tak jsem zahla do uličky. Po chvíli jsem už žádné chichotání neslyšela. Neslyšela jsem vůbec nic. Tahle ulička se mi vůbec nelíbila. Bylo to tu tak tmavé a tiché. Došla jsem na konec. Slepá ulička no super.
Stál tu nějáký starý opuštěný dům. Stromy tu byly tak tiché. Ani jeden lísteček se nepohnul. Najednou mi bylo líto, že jsem raději nešla kolem těch chichotajících dívek. Nic se tu nehýbalo.... A nebo snad..? Na větvi jednoho stromu jsem uviděla malé zrzavé kotě. Dívalo se na mě svýma jantarovýma očima. Jako by mě probodávalo pohledem. A pak se stalo něco co bych opravdu nečekala. To malé zrzavé kotě se chystalo ke skoku. Odrazilo se svýma krásnýma tlapkama a už padalo... To kotě se začlo zvětšovat.. Narůstali mu vlasy.. Tlapky se měnili v končetiny..To malé kotě již nebylo zrzavé kot´átko s jantarovýma očima, ale dívka.
Dívka ve věku asi tak jako já s blond´atými vlasy v letních šortkách a tílečku. Zůstala stát na místě kde mělo dopadnout zrzavé kotě. Stále mě probodávala pohledem. Zešíla jsem snad? napadlo mě. To přece není možné... "Přicházíš v míru Katy?" ozvalo se za mnou. Co to... Stál za mnou nějáký chlapec. Měl tmavé vlasy a byl vysoký. Měl jantarové oči stejně jako ta dívka. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Dívka se rozeběhla mím směrem. Běžela takovým ladným rychlým pohybem. Vypadala u toho tak něják no jako kočka. Ted´ jsem byla vážně v šoku.
Bála jsem se jich. "Neboj mi ti nic neuděláme" zasmála se dětským smíchem ta dívka. "Vážně. Neboj" snažil se mě uklidnit ten chlapec. "Nesmíš nikomu říct to co jsi viděla, jasný?" zvážněla dívka. Polkla jsem a přikývla. "Pojd´ dovnitř a my ti něják zkusíme vysvětlil to co jsi viděla" pozval mě ten chlapec. Takže oni bydlí v tomhle opuštěném domě...? Nechápala jsem, ale nechala jsem se zavést do domu...Páni vevnitř to vypadalo nádherně. Už jsem si vůbec nepřišla jako v hororu, ale spíš jako v pohádce. Nacházela jsem se ve velkém domě. Vstoupili jsme do haly a už ta vypadala nádherně. Krásně vymalovaná světlými barvami a stojan na dešníky z drahého dřeva.
Dívka mě držela za ruku a vedla někam. Řekla bych, že to bude obývací pokoj. Velká plazmová televize, drahá pohovka a nábytek a plovoucí podlaha, ve které jsem se viděla jako v zrcadle. Vymalováno to tu bylo kávovou barvou. A ten tmavý nábytek se k tomu nádherně hodil. "Posad´ se" usmála se na mě dívka. Sedla jsem si na semišovou pohovku a dívka vedle mě. Chlapec rozdělal ohen v krbu a sedl si do křesla naproti nám. Čekala jsem co se bude dít dál. "Jmenuji se Sam a tohle" ukázal na dívku "je Messi". "Ale všichni mi říkají Missí" řekla a zase se zasmála tím dětským smíchem. Oba dva mi přišli jako z pohádky. Jantarové oči, nejhezčí vlasy co jsem kdy viděla, tak normální a při tom tak cizí.
"Asi si myslíš, že jsme nějácí šílenci, mimozemšt´ani a nebo, že ti máš nějáký vyfantazírovaný sen." říkal ten kluk. "Ani jedno z toho si nemyslí. Myslí si, že jsme pohádkové bytosti." řekla dívka a znovu se začla smát. "Jak to víš?" poprvé jsem promluvila a s tím asi nikdo nepočítal. Oba se napnuli a zbystřeli. "Myslíš, že je to ona?" ptala se dívka. "Nevím její hlas mi nepřijde stejný" obezřetně mě pozoroval chlapec. "Kdo ona?! O čem to tu sakra mluvíte? Jak to, že mi můžeš číst myšlenky?!" otočila jsem se na dívku. "No něco v sobě rozhodně má" říkal ten chlapec. "Jo. Něco.." říkala dívka. "Haloo jsem tady! Chci vysvětlení!" vůbec nevím co to do mě vjelo. Prostě jsem chtěla vědet co jsou zač a co chtějí po mě. "Oooo tak ty bys chtěla vysvětlení? Jak sladké" začla se smát dívka. Tak tohle se mi opravdu začínalo nelíbit. "Ale no tak Missí! Je to host! Co pak ti dobré chování nic neříká?!" rozčílil se chlapec. "No jo bratříčku" řekla Missí. Takže jsou to sourozenci. Ten pohled co po mě Missí vrhala se mi vůbec nelíbil.. Začínala jsem se znovu bát.. Já jsem dveřím nejblíž..
Missí ted´ stojí u krbu a Sam seděl v křesle.. Odhodla jsem se a rozeběhla se co nejrychleji jsem dokázala.. Už už jsem sahala po klice, když mě někdo chytil v pase. "Ještě nikam nejdeš" říkal Sam. "Pust´ mě!" křičela jsem na něho. Odtáhl mě zpátky na pohovku. "Ani se nehni" řekl. "A proč by jsem tě jako měla poslouchat?! Nechci tu být! Vůbec nevim proč jsem se sem nechala zavést!" byla jsem rozčílená a řvala až se mi v očích objevily slzy. Nebrečela jsem proto, že bych se bála, ale protože jsem byla vzteklá. "Proč jses sem nechala zavést? Já ti povím proč Osud to chtěl.
Přestala jsem brečet a podívala se na něho jakoby byl z jiné planety a zeptala se: "Osud?" "Ano Osud ." Z horního patra domu se ozval výkřik. Dívčí výkřik, že by Missi? Sam se okamžitě vyřítil na horu za ní. Ted´ jsem měla šanci utéct, ale nechtělo se mi. Najednou jsem chtěla všechno vysvětlil. Rozhodla jsem se, že počkám dokovad´ nesejdou a pak.. "Našel jsem ji" ozval se za mnou klučičí hlas. Na Sama to nevypadalo. Otočila jsem se a spatřila chlapce. Byl starší než já a měl na sobě tmavé oblečení. Jeho vlasy byly černé a třpytila se v nich duha. A jeho oči.. Jeho oči byly černé jako uhel. Připomínal mi havrana.
"Tak se konečně setkáváme Katy" a začal se smát divokým smíchem. "Odkud mě znáš?" vyštěkla jsem na něho. Bála jsem se ho. "Odkovad´ tě znám? Máš být nejhezčí dívka z celého tvého rodu.. Máš mít tu největší moc.. Můžeš ovládat cokoliv.. Řekněme, že těznám ze staré legendy." usmíval se pro sebe ten havraní chlapec. Z legendy? Největší moc a nejkrásnější? O čem nebo spíš o kom tu ten kluk mluví?! O mě?! Vždyt´ já žádnou moc nemám a nejkrásnější taky nejsem! Dívala jsem se na toho chlapce a ten se jen usmíval a usmíval.. "Tak co Katy? Je jen na tobě ke komu se přidáš?" ozvalo se vedle mě. Podvívala jsem se kdo to mluví. Byl to chlapec stejný jako ten co se na mě stále usmíval akorát vyšší. "K těmhle?" pokračoval a ukázal na Missi a Sama.
Vypadali jako dvě malé kot´ata, na které se žene nějáký dravec. "A nebo k nám?" usmál se na mě. Věděla jsem jen jedno. Musím ochránit dobro. A jako dobro vypadali Katy a Sam. Postavala jsem se před svázané sourozence a řekla: "K Vám nikdy". "Jak myslíš holčičko" řekl ten starší a vyslal na mě nějáké kouzlo. Nevím jak a ani proč, ale začala jsem hořet. Vzplála jsem a přitom jsem se cítila tak jako ještě nikdy. "Dělej dělej! Vážně musíme vypadnout!" řval ten mladší chlapec a pak zmizeli. Už ze mě neplál ohen a jen jsem upadla na zem a usnula