close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Slaďárna

2. března 2014 v 20:10 | Ády
Slyšela jsem pípání přístrojů. Ta bolest... Už jsem ji cítila jen jemně. Otevřela jsem oči. Stáli nade mnou nějáký muž a žena. Nechápavě jsem se na ně podívala. Ta žena se na mě usmála se slzamy v očích. Slyšela jsem jak se otevřeli dveře a otočila se za tím zvukem. Vešla zdravotní sestra s doktorem. Toho doktora jsem již viděla! Byl to ten co říkal, že mě dokážou zachránit. Tam na chodníku. Vzpamatovala jsem se. "Kdo jste? Proč jsem tady a co se stalo?" zeptala jsem se. Nebyla jsem histerická, věděla jsem, že by to nemělo cenu, že bych se nic nedozvěděla. "Vítej zpět, Adél" usmál se doktor. Adél, o kom to mluví? ´Postupně jsem se tázavě na každého v místnosti podívala. "Utrpěla jsi ztrátu paměti.. Řidič autobusu ve kterém si se ocitla naboural. Byla jsi na tom nejhůř, teď už budeš v pořádku. Ztráta paměti je jen dočasná, časem si začneš vzpomínat. Necháme si tě tu však ještě na pozorování." dopověděl doktor. Podívala jsem se na muže a ženu. Usoudila jsem, že to budou asi moji rodiče. "Mami, tati?" zeptala jsem se. Usmáli se a žena se rozbrečela. Muž ji objal. "Mami neplač. Slyšelas pana doktora? Budu v pořádku! Neboj se, já to zvládnu!". "No tak mi už Vás necháme o samotě, kdyby něco zazvoňte." řekl doktor a kývl na sestřičku. "Ach, Adél" usmála se na mě máma. "Budu v pořádku.. Ten autobus..? Byl v něm někdo koho jsem znala? Umřel někdo?" zeptala jsem se nejistě. "Byli tam i tvoji přátelé, ti však neutrpěli žádná velká zranění. Neboj se." řekl táta. "Dojdu pro kafe a zavolám tvému bratrovi, že už ses probudila." usmál se táta a pustil mamku. Když stál u dveří zeptala jsem se: "Honza?" "Správně" usmál se na mě a vyklouzl z pokoje. Maminka si mezitím sedla na židli. Otočila jsem se na ni, chytla ji za ruku a řekla: "Mamí, já mám strach, že nikoho nepoznám.. Ten kluk, co u mě seděl na tom chodníku, řekl mi lásko a já vůbec nevěděla kdo to je!" "A teď už to víš? Já jsem to také nevěděla. Mohla ses mi svěřit, že máš přítele." usmála se. "K..K.. Kryštof?" vzpoměla jsem si a hlavou mi běželo několik obrázku. My dva na houpačce, v parku, obchoďák, první pusa, jeho vyznání, polibky - jeho dotyky.. Milovala jsem ho. "Ano ten. Každý den se tady zastaví, ale musí do školy. Myslím, že bude mít radost, až se dozví, že ses probudila." "Ví o něm táta..?" znervozněla jsem. "Neboj se, mi ti ho zakazovat nebudeme. Je docela milý." zasmála se. "Je" a smála jsem se s ní. "Jak dlouho jsem byla v komatu?" ptala jsem se. "Čtyři dny.. Báli jsme se o tebe. Věděla jsem, že to zvládneš" řekla mamka a dala mi pusu na čelo. V tom se otevřeli dveře a vešel taťka. "Volali mě z práce.. Zítra už tam musím, ale jsem nevyspalý.." povídá a podívá se na mě "beruško nevadilo by ti kdybych odešel? Dlouho jsem nespal, nechci dopadnout jako ruský experiment. Zasmála jsem se, ten text jsem mu přece četla já! "Ne, nevadilo" podívám se na maminku "Ty bys si měla také odpočinout.. Klidně jděte, já to tady vydržím" usmála jsem se na oba. "Nebudeš smutná?" zeptala se unavená maminka s obavamy. "Ne, pokud se za mnou zítra zas zastavíte." "Samozřejmě" usmála se mamka, líbla mi na čelo a začla se soukat do kabátu. "Zastaví se za tebou po práci bratr, taky by tě chtěl vidět. Myslím, že ho poznáš." zasmál se taťka a také si oblíkal bundu. "Jasně, jasně. Budu hodná, nebudu dělat blbosti a opatrná" zažertovala jsem. Mamka se zamračila, ale taťka se zasmál. "Zítra, ahoj" rozloučila jsem se svými rodiči a ti vyklouzli ven. Až teď jsem si uvědomila, na kolik hadičkách jsem napojená, a že mám ovázanou hlavu. Měla jsem na sobě jen světle modrou košilku a ležela jsem pod peřinou. Podívala jsem se na hodiny. Za chvíli by měli být dvě. Paráda, umím hodiny! Měla jsem ze sebe radost. Docela jsem si všechno pamatovala. Na stolku vedle postele jsem si všimla fotografie a vázi s kyticí červených růží. Vzala jsem fotku a uviděla na ní tváře dívek a chlapců. Postupně mi to začlo zapínat. Ta dívka co se držela za ruku s tím chlapcem z chodníku jsem byla já, ten chlapec Kryštof. Na mojí stranu stáli Káťa s Markem. Marek miloval Káťu, ale bál se jí to říct. Pak tam byl Pavel. Pavel.. Můj nejlepší kámarád, sice do mě furt pošťuchoval, ale vždy to myslel dobře. Měl mě rád. Pak Verča. Verča byla fajn akorát mě někdy štvala, nevím proč, nemohu si vzpomenout. Na Kryštofově straně stál Michal. Všeobecný vtipálek, někdy to docela přeháněl, ale stejně jsem ho měla ráda. Pak tam byla Barča a Lukáš. Ti dva byli příbuzní. Měla jsem je ráda. Tohle byla moje parta.. Kryštof, tolik ho miluji, že na to nestačí slova.. Káťa milovnice zvířat.. Marek, kamarád na kterého byl spoleh. Pavel, brala jsem ho jako bratra. Pamatuji si na přezdívku co mi dal "čičina" nevím z jakého důvodu, ale nelíbilo se mi to. Michal, člověk, který vždycky dokázal pobavit a rozproudit konverzaci. Barča, tanečnice jak má být. Lukáš, pěkný kluk, kterého chtěla snad každá holka, on nechtěl žádnou. Já.. Kdo jsem vlastně já? Pamatuju si, že jsem vždycky já musela být ta rozumná a opatrná. Nevadilo mi to, někdo je krotit musel, aby to nedopadlo špatně.. Ale proč teda ležím já v nemocnici? Co mě to sakra napadá?! Ne, na tohle nebudu myslel. Znovu jsem se podívala na fotografii a usmála se. Potom jsem ji odložila a hledala nějáká písmenka. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli umím číst. Nemohla jsem nic najít. Otevřeli se dveře a dovnitř vešla skupina lidí. Byla to moje parta. Všichni se na mě podívali, nevěděla jsem co mám dělat. Podívala jsem se všem do očí, usmála se a řekla: "Ahoj". "Ahoj?! Ty ležíš na smrtné posteli a jediný co řekneš je ahoj?!" řekl Lukáš. "Čičina, byla vždycky taková. Otřesem mozku se nevzpamatovala" zažartoval Pavel. "A ty si zas nezapoměl na tu hloupou přezdívku!" zasmála jsem se. "Sedněte si" řekla jsem jim. Všichni si našli nějáké místo. "Takže. Pavel, Lukáš, Káťa...." postupně jsem je všechny pojmenovala a uvědomila jsem si, že někdo chybí. "Správně, čičino, nezapomělas!" zasmál se Pavel. Musela jsem se smát také: "Na Vás se zapomenout nedá!" To už se smáli všichni. "Chybělas mi. ´Měla jsem strach" řekla Barča. "To všichni" oznámila Káťa. "Budu v pohodě." usmála jsem se na ně. "Kde je Kryštof?" zeptala jsem se a pohled stočila na Pavla. "Říkal, že si musí něco zařídit." uhnul pohledem Pavel. Poklesl mi úsměv. "Neboj. Jinou nemá" zasmál se Lukáš. "Já mu věřím!" ohradila jsem se, ale asi to nevyznělo moc věrohodně. Nechtěla jsem se s nimi o tomhle bavit a tak jsem se zeptala: "Co je nového?" . "To, že ses probudila. Čtyři dny! Tys nám dala!" byla to Káťa kdo mi odpověděl. "Promiňte" hlesla jsem. "Tohle už mi nedělej, čičino" ozval se Pavel. "Heh. Asi se teď budu bát autobusů.." napadlo mě. "Ty? Vždyť ty nemáš strach skoro z ničeho!" řekl Michal. "Já, že jsem se nikdy ničeho nebála?" žasla jsem "no moc to posoudit nemohu, otřesk mozku má své nevýhody" žertovala jsem. Smáli se. Smála jsem se s nima. Někdo zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Kryštof.. "Není Vás tu něják moc, na to, že spí?" ozval se smutným hlasem. "Nespím" oznámila jsem mu a usmála se na něho. Když se setkali naše oči.. Moje oči (nevím jaké barvy) s jeho nádhernýma očima, roztočila se se mnou zem. "Adél...?" díval se na mě s kytkou v ruce. "Tak mi půjdem. Zítra" řekl Marek. Všichni ho bez váhání poslechli a odešli. Kryštof měl teď v očích slzy a já také. "Sedni si" usmála jsem se na něho. Položil kytku na stůl a přiblížil se ke mně. Sklonil se nade mnou a dal mi pusu na rty. Jakoby mi chtěl říct jak moc jsem mu chyběla. Přístroje začli pípat. "Co se děje? Co jsem provedl?" znervozněl a díval se na přístroje. "Nic. To mi jen srdce buší jako o závod." začla jsem se smát. "To není k smíchu! Víš jak si mě vyděsila?" řekl mírným tonem. "Promiň." hlesla jsem, už bez smíchu. "Miluju tě" řekl mi. "Já tě taky miluju, jen si budu muset trochu osvěžit paměť a zvyknout si na tvé skvělé polibky" usmála jsem se. "S tím ti rád pomohu" zasmál se. Jeho smích byl tak krásný a příjemný, že jsem se začla smát taky. "Chybělas mi, lásko. Ani nevíš jak moc" díval se mi do očí. Usmívala jsem se na něho. "Tvůj úsměv.. Čtyři dny jsem ho neviděl! Tak jsem se o tebe bál!" svěřoval se mi. "A co ty? Tobě se nic nestalo?" zeptala jsem se ho trochu ustrašeně. "Jen pár modřin.. To bude v pohodě. Za to ty? Schytalas to nejvíc.. Neměl jsem tě nechat sedět ve prostředku.." díval se do prázdna se strachem v očích, jako by si něco přehrával. Chytla jsem ho za ruku: "Není to tvoje chyba! To neříkej, prosím!" prosila jsem ho. "Promiň" omlouval se tentokrát on. "Na tom chodníku. Furt na to myslím. Myslela jsem, že to nezvládnu. Tak strašně jsem se bála, Kryštofe.. A tak to bolelo! A pak, když ses na mě podíval.. Jako by se ta bolest ztratila a já věděla, že to zvládnu, že to musím zvládnout." vzpomínala jsem. "Zvládlas to. Jsi moje hrdinka." Nadzvedávala jsem hlavu, chtěla jsem pusu. Pochopil to, opatrně mě položil zpátky a začal mě líbat. Polibky jsem mu oplácela. Líbilo se mi to a jemu zřejmě taky. Teda doufám, nevím jak líbám. Uhnula jsem. To by mi pro začátek stačilo. "Tohle mi chybělo. Ty si mi chyběla" hlesl. "Ty mě taky. Zapoměla jsem, jak skvěle líbáš." styděla jsem se. "To si mě naučila ty" začal se smát. Smála jsem se s ním. "Jak se vlastně máš?" zeptala jsem se ho. "Teď už báječně, jsem s tebou, ty si živá, můžu tě líbat, mluvit s tebou, být s tebou. Nevím co bych bez tebe dělal" usmíval se na mě. "Jsem s tebou" chytla jsem ho za ruku. "Proč mi nikdo neřekl, že si se vzbudila?" ptal se. "Nevím, ale prý ses seznámil s mými rodiči..? Jak to vzali?" ptala jsem se ho já. "Docela fajn. Myslím, že mě mají rádi." usmál se. "Kdo by tě neměl rád. Bojím se, aby sis nenašel nějákou lepší než jsem já" řekla jsem. Nevím proč jsem to vyslovila. "Lepší? Adél, já jinou holku nechci, tebe mám rád, tebe miluju a s tebou chci být! Jak tě mohlo něco takového, napadnout?" díval se na mě ustrašenýma očima. "Nevím.. Zapomeň na to." žádala jsem ho. "Ne, proč? To by mě vážně zajímalo. Vždyť já tě miluju!" mluvil vážně. "Já tebe taky!" nadzvedla jsem se a začla ho líbat, abych ho uklidnila. Když jsem si zase lehla podíval se na hodiny: "To už jsou čtyři? Budu muset jít, pokud ti to nevadí..?" spíž se tázal o svolení. "Ne, fajn. Chápu to" uhla jsem pohledem.. "Miluju tě, zlatíčko." líbl mě na rty a pak se chystal o odchodu. "Kryštofe?" "Ano?" otočil se. "Myslíš to vážně?" zeptala jsem se ho. "Samozřejmě, že ano! Adél, copak ty mi nevěříš..?" narážel na mě zase pro změnu on. "Věřím. Miluju tě." dívala jsem se mu do očí. "Já tebe taky. Zítra nepůjdu do školy a přijdu za tebou!" sliboval. "Ne, do školy musíš. Přijď po škole." nařídila jsem mu. "No jo.." podle tonu bych usoudila, že si z toho moc nedělal. "Miluju tě. Měj se" rozloučil se a odešel. Byla jsem zmatená. Proč si myslím, že má jinou? Vždyť mě miluje.. Je to vidět, tak proč mu nevěřit? Dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel nějáký chlapec. Myslím, že už byl dospělý, měl na sobě džínsy a tričko. Neměl bundu ani mikin, podle toho jsem usoudila, že venku bude teplo. Že by můj bratr? "Honzo..?" zeptala jsem se opatrně. "Čau ségra!" pozdravil mě a sedl si na mojí postel. "Vítej zpět" usmál se na mě. "Díky. Jak se máš?" zajímala jsem se. "Unaveně, ve škole frmol, našel jsem si brigádu a ještě k tomu ty. Co si v tom buse proboha dělala?" "Myslím, že jsem jela domů.. Nevím, nevzpomínám si" zesmutněla jsem. "Jinak proč ses mi nesvěřila, že máš kluka?" narazil na jiné téma. "A proč bys to měl vědět?" nechtěla jsem se s ním o tomhle bavit. "Byl tam s tebou, celou dobu, nakonec ho s sebou nechtěli vzít. Říkali, že má jen mírná zranění a ty mu ošetří na místě. Do sanitky ho vzít nemohli. Dost ho to vzalo. Chodil za tebou každý den. Párkrát jsem se s ním potkal" vyprávěl mi. "I máma s tátou, co?" uchechtla jsem se. "Jo, táta byl ze začátku trochu vedle z toho, že jeho malá holčička má kluka" oznámil mi. "Já nejsem malá! Vždyť už je mi.. Je mi.. Kolik, že mi vlastně je?" zjistila jsem, že nevím svůj věk. Znervozněla jsem. "Je ti teprve třináct." řekl Honza. "Třináct?! A kolik je Kryštofovi?" zajímala jsem se. "Jemu je čtrnáct, je o rok starší, to snad ještě jde" smál se. "Jo, to jde" uznala jsem. "Mám sucho v puse. Od té doby co jsem se probudila jsem ještě nepila" stěžovala jsem si.
 

Melírov 4. !

28. února 2014 v 0:00 | Ády |  Melírov
Další, krátký díl Melírova.. Příběh o Katty...

4.
"Crrr" slyším zvonit budík. Otevřu oči a všude světlo. Páni něják moc světla, že bych zaspala? Mrštným pohybem jsem se zvedla z postele a kouknu budík. Uff teprve půl sedmé. Položím se zpátky na postel. "Tak Katy je to tady. První den v nové škole. To přežiješ.. Něják se s tím budeš muset poprat" opakovala jsem si v hlavě. Proti své vůli jsem vylezla z postele a vydala jsem se do koupelny. Stoupla jsem si před zrcadlo a podívala se na sebe. Připadala jsem si jako nějáká postava z hororu. Stáhla jsem si vlasy do gumičky a vzala si do ruky zubní kartáček. Druhou rukou jsem vymáčkla na kartáček pastu, zapla vodu a začala si čistit zuby. Umyla jsem si obličej, učesala vlasy a poskakováním jsem se přemístila zpět do pokoje. Oblékla jsem si nachystané věci a nastříkala jsem se voňavkou. "Fajn" řekla jsem si, vzala mp3 přehrávač se sluchátky, hodila na záda aktovku a seběhla jsem schody dolů. V kuchyni jsem hodila aktovku na židli, položila mp3 přehrávač a sluchátka na stůl a chystala jsem se, připravit si snídani. Když jsem zjistila, že mé ovesné vločky došli, vykašlala jsem se na snídani. "To nám ráno pěkně začíná" pomyslela jsem si poklesle. Mrkla jsem na hodinky. Autobus jede za dvanáct minut. Hodila jsem na záda aktovku, zapojila mp3 přehrávač a vyšla ven. Málem bych zapoměla zamknout dveře. Nastavím si mp3 přehrávač na svojí oblíbenou písničku a vykračuji si to k autobusové zastávce. Nikde nikdo, to je divné.. Ani důchodci nevyšli na své raní procházky.. Usměju se pro sebe, za svůj malý vtípek.

Jak tohle nazvat?

27. února 2014 v 15:09 | Ády
Čué všem co to hodlaj číst..

Byla jsem vzhůru, ale ještě jsem nechtěla otevřít oči. Slyšela jsem hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Náhle jsem ucítila hrozný nával bolesti. Ležela jsem někde, nevěděla kde. Slyšela jsem hlasy, nevěděla jsem co říkají. Chtěla jsem křičet bolestí, nešlo to. Co se to sakra děje?! Otevřela jsem oči. Všude blikaly světla a já ležela na zemi. Viděla jsem policii, hasiče, záchranáře. Stál vedle mě nějáký doktor a říkal: "Probouzí se. Ještě není pozdě, můžeme ji zachránit". Na zemi, vedle mě seděl nějáký chlapec. Zvedl hlavu. Jeho oči.. Ty nejkrásnější a nejsmutnější oči co jsem kdy viděla. "Ona to musí přežít!" křičel a díval se na mě tím svým smutným pohledem. Bylo mi ho líto a tak jsem se na něj usmála. Nevím jestli to vypadalo jako úsměv, protože jsem moc nemohla hýbat svalama. V tu chvíli jsem si uvědomila tu bolest. Bylo to ještě horší! Podívala jsem se na doktora. Dělal mi něco s hlavou. Všimla jsem si, že kolem mě stojí dalších několik lidí. Někteří byli mladí teenegary, někteří byli zřejmně také doktoři. Ta bolest... Byla tak nesnesitelná! Nejvíc jsem ji cítila v hlavě. Další bolestný bod se našel u břicha. "Au!" křikla jsem. Všichni se na mě podívali. Ten chlapec mě chytil za ruku a řekl: "Vydrž lásko, vše bude zas tak jak má být. Slibuji ti to!". Všimla jsem si, že sám má také několik zranění. Asi jen lehkých, pár modřin a na hlavě krvavou jizvu. Ale hlavou mi vrtalo, proč mi ten neznámý chlapec řekl lásko. Najednou jsem byla zvednuta ze země. Přendali mě na nosítka a vnesli do sanitky. Pak jsem ucítila píchnutí v ruce, zavřela oči a už jsem nic nevnímala.
 


Melírov 3. díl

9. ledna 2014 v 18:57 | Ády |  Melírov
Ahooj.
Další článek Melírova.. Lidi čtete to někdo? Já abych to jsem nedávala zbytečně..
Prosím o koment díky :-) .. A ted´ už příběh.


Připomenutí: Katy v sobě najde nějákou sílu, kterou zachrání Messi a Sama. Po výkonu upadne do spánku kde se setká se svojí mámou. Probudí se v obýváku Messi a Sama.

"Jseš v pohodě?" slyšela jsem Sama. Snažila jsem se zvednout a tak mě chytil za paži a vytáhl nahoru. "Ale jo" řekla jsem. Posadila jsem se na semišovou pohovku a zeptala se jich: "Neměli by jste mi něco vysvětlit..?". Sourozenci se po sobě podívali. "Už jsem přišla na to, že mám nějáké schopnosti nebo co to je a taky, že mě celý můj dosavadní život vychovávali cizí lidé a vážně bych se ráda dozvěděla jestli je tu ještě nějáká novinka, která mi změní život." oznámila jsem jim. Messi si sedla vedle mě a zeptala se "Ty jsi se setkala s Leanou?". "No pokud se Leana jmenuje moje pravá matka, pak ano setkala jsem se s ní. "No tak to by jsme se měli co nejdříve vypravit do království." promluvil Sam. "Jdeš zítra do školy? My tam musíme" říkala Messi. Takže oni chodí do školy? "No jdu.." odpověděla jsem. "Tak bezva. Uvidíme se tam.. A po škole můžeš s náma na návštěvu za tvou mamkou.. Tedy pokud chceš....?" "Tak jo" řekla jsem a usmála se. "Ale ted´ bych asi už měla jít domu.. Musím si ještě připravit věci na zítřek" "Jo jasně. Tak pojd´ já tě vyprovodím." řekla a usmála se na mě Messi. "Tak ahoj Same" rozloučila jsem se. "Těšilo mě" a usmál se. Vyšla jsem s Messi ven. Už se stmívalo šli jsme s Messi vedle sebe. "Messi?" zeptala jsem se jí. "Ano?" mluvili jsme spolu za pochodu. "Ten havraní kluk.. Říkal, že je o mně nějáká legenda. Je to pravda?" zajímala jsem se. Messi se zastavila a podívala se na mě. "Katy nevím jestli jsem ta pravá kdo by ti to měl vysvětlovat.. Legenda o tobě existuje já ti však nemůžu prozradit její obsah. Ten se musíš dozvědět sama. Legenda stojí v knize tvých předků. Samozřejmně není na této planetě." koukám na ní jako smyslu zbavena. Ten kluk měl pravdu. Vážně existuje legenda o mně? O dívce, které se vždy posmívali? O té co byla vždycky tak stydlivá, samotářská a nemotorná? Já už tomu nemůžu věřit je toho dnes už vážně moc. Polknu a řeknu na to jen "Aha jdeš?". Messi znovu přidá do kroku, aby mě stihla. Nemluvím jen tiše jdu vedle ní. "Katy je ti něco?" zeptá se Messi. "Ne jen.. Jen že.." "Jenže co?" zeptá se Messi. "Už je toho na mě moc. Do doby než jsem se sem přestěhovala, mě nikdy nic takového nenapadlo. Nevím jestli můžu vážně být ta dívka o které furt všichni mluvíte." řeknu jí co mám na srdci. "Katy zastav a podívej se mi do očí." nařídila mi. Poslechla jsem ji. Chytla mě za ruce a říká "Ta dívka jsi ty. Máš v sobě odvahu, sílu, jsi hezká. Dokázala jsi mě a Sama ochránit. Dokázala jses spojit se svojí matkou. Dokázala jsi vstoupit do cizího domu. Dokážeš toho hodně není to jen tím, že máš sílu. Je to dáno i tvojí povahou. Jen si musíš zvknout. Je už toho na tebe dnes moc." usmála se. "Myslíš?" ptám se jí. "Jasně" řekne Messi a obejme mě. Ještrě nikdy jsem neznala někoho kdo by mi takhle věřil. Messi vypadá jako dobrá kamarádka. Už jsme stáli před naším barákem Messi zapípala esemeska. "To je Sam budu muset jít.. Měj se Katy uvidíme se zítra." rozloučila se se mnou. "Ahoj" řekla jsem a Messi se otočila a šla. Povzdychla jsem si. Jak se mám k mamce chovat, když ted´ vím, že není moje vlastní máma? Odemkla jsem dveře. "Katy?" ozvalo se z kuchyně. "Jsem doma mami" oznámila jsem a vydala se za mamkou do kuchyně. "Kde jsi byla tak dlouho? Máš hlad?" zeptala se mě. Nemůžu jí říct o Messi, Samovi a všem ostatním. "Procházela jsem se. Nemám hlad raději si půjdu ještě připravit nějáké věci na zítřek." zalhala jsem. "Dobře jdi" svolila mamka a já se vydala na horu do svého pokoje. Otevřela jsem skřín s oblečením. Vytáhla jsem džíny a tričko. Nejsem zrovna vybíravá na oblečení. Položila jsem oblečení na stůl a rozhodla jsem se, že jsi dám vanu. Šla jsem do koupelny a pustila vodu. Přidala jsem pěnu do koupele a otevřela skřín s osušky. Když už jsem byla v teplé, vonavé vodě bylo mi hned líp. Začla jsem přemýšlet nad tím co jse dnes vlastně stalo.... Přemšlela jsem dlouho.. Ted´ už ležím v posteli a snažím se usnout. Jsem rozhodnuta. Potřebuji vědět co o mně říká legenda.


Tak snad se líbilo :-)..

Kam dál